Slovo úvodem

„Šel jsem schválně proti všemu proudu“, píše Jan Neruda ve svém kdysi slavném fejetonu “ 1. máj 1980″. Totéž by se dalo říci o sochaři Jiřím Fürstovi. Sám se prohlašuje za zatvrzelého odpůrce byrokratické, ekonomické a duchovní nesvobody, ale nebudu příliš přehánět, když prohlásím, že je zarytým odpůrcem všeho, v konečném důsledku i sám sebe.

„Kompromis? Neznám!“

Nikoho nepřekvapí, že je dodnes aktivní ve svém oblíbeném sportu – ragby. Toto jsou východiska a limity, které vymezují tvorbu Jiřího Fürsta. Stejně jako jeho názory – vždy originální, někdy jen nevěřícně kroutím hlavou – mě zneklidňují některé jeho plastiky. Ty „ježaté“ s různými podivnými otvory a hroty. Zneklidňují, ale nenechávají lhostejným. Ano, mám raději ty „splývavější“, prolínající se figury. Tvary, kde vzájemné proporce vyjadřují klid, mám rád ty „naducané šutráky“, kde Jiří Fürst vytáhl na povrch vnitřní strukturu kamene, jejich „krevní oběh“. Mám rád jeho cit pro materiál. Ale musím přiznat, že i ty ježaté plastiky mají svůj vnitřní náboj a svůj řád. Vnitřní nespokojenost a vysoké nároky na kvalitu práce mu nedovolí, aby chrlil jedno průměrné „dílko“ za druhým. Každé další by mělo být krokem dál… Proto je těžké poměřovat kvalitu podle množství.

Kdysi jsme se s Jiřím vraceli z jedné prodloužené noční debaty přes Karlův most. Užaslému rannímu chodci posvítil do očí rozsvícenou petrolejovou vozovou lucernou a zabručel: „Hledám dobrého člověka.““

„Jiří, hledej dál..“

kamarád Vladimír Urban